POTKALA BÍLOU PANÍ
Petra Černocká, která žila jako filmová čarodějnice Saxana v pohádkovém
světě, věří i ve skutečnosti na tajemné síly a nadpřirozené jevy.
„ Jako malá holka jsem každé ráno trávila na chalupě
v severních Čechách a hrávala si se stejně starými kamarádkami z vesnice
v lese v kapradí na víly.
Na mámě jsme vyžebraly starou záclonu a
vyrazily hledat palouček s jemným mechem. Tam jsme se zahalily do bílých
krajek, prozpěvovaly si a poskakovaly jako nadpřirozené bytosti. Věřily jsme,
že při poctivém tréninku se jednou odlepíme od země a budeme létat. Chvílemi dokonce byly přesvědčené o tom, že se jim to
i daří. Děti ještě tolik nerozlišují mezi skutečností a snem, ve kterém se nakonec
občas vznáším dodnes. Určitě jsem tehdy měla blíž k jiným světům, nebo
alespoň k dalším rovinám vědomí. A pak se všechny ty jemnosti cítění, představivosti a
víry v neuvěřitelné věci ztratily “
VĚŘÍ NA STĚHOVAVOU
DUŠI
Zpěvačka přiznává, že až do
čtyřiceti let vedla praktický život poměrně hezké a úspěšné smrtelnice, které
možná mnoho lidí docela závidělo. O věcech mezi nebem a zemí začala uvažovat až
po sametové revoluci, kdy se u nás začala objevovat esoterická literatura,
přibylo senzibilů, kartářek a jiných čarodějnic, kterým předchozí zřízení nepřálo. Tou dobou
už materialistický socialismus nebděl nad myslí občanů, kteří nesměli
pochybovat nad pravostí Marxovy víry, že opravdový ráj je třeba stvořit tady na
zemi,neboť žádný jiný prostě není. Myslím, že i můj tatínek tomu opravdu věřil
a když jsem ho viděla naposledy těsně před tím, než tento svět opustil, řekl mi
: nebreč, mě to tu stejně už
nebaví a těším se, že už nebude nic ! S tím jeho ,, nicem „ si vůbec nejsem
jistá. Odmítám představu, že jsem jen
maso a kosti, kterém celkem účelně pohání
mozek. Nepochybuji, že máme ještě duši a ta je nejdůležitější, zázračná a po
smrti stěhovavá, protože zmizet nemůže.
MILUJE TAJEMNO
Petra Černocká má i zvláštní
zážitek z loňského roku, kdy zpívala na Bouzově.
„ Ještě před vystoupením
jsme se s manželem ( Jiří Pracný ) dohodli, že nás po památce provede sama
místní kastelánka. Ve vstupní místnosti nás hned upoutal na zdi portrét dámy v tajemném
oparu. Prý příslušel místní Bílé paní, jež se čas od času dodnes zjevuje v prostorách
hradu. Se zájmem jsme si prohlíželi její tvář, když mi na rameno poklepala
kastelánka, která právě dorazila . Jak jsme se otočili, zůstali jsme na ní v úžasu
zírat . Její podoba s dámou na obraze byla až neuvěřitelná. ,, Muž na ní
hleděl se stejným pocitem jako já “ Ona
se však jen pousmála. „ Ale mě nikdo nevymluví, že se její duše na hrad
vrátila, protože tam patří. Aby se nenudila, provází turisty po místech, která
v tomto století nikdo nezná lépe než ona “ konstatuje Petra Černocká,
která má ráda věci s tajemstvím, u nichž je možné tušit nějaký jiný
rozměr.